Chodila světem nerozlučná dvojice: Slabost a Síla. Ta první byla viditelná už z dálky. V pestrobarevných šatech a s vřelým pohledem budila dojem velikosti a energie, a tak si málokdo všiml, že pod honosným pláštěm je zahalená jen Slabost. Druhá, nenápadná vzhledem, jevila se obyčejná, odtažitá a chladná, ale pokud se k ní někdo přiblížil, mohl v jejích hlubokých očích zahlédnout třpyt vzácného diamantu. Téměř každý ji na první pohled přehlédl. Nebylo okamžiku, aby zůstala jedna bez druhé, ale nebylo snadné vidět je obě najednou. Když se jedna u někoho zastavila, druhá v skrytu čekala opodál.
Slabost se uměla přizpůsobit rozpoložení člověka, jeho citům, náladám a vášním a podle jeho naladění mu přinášela odpovídající zážitky a události: veselé i smutné, blažené i neblahé. Lidé se nechali unášet a vytěšovali se jednou v příjemných událostech – říkali tomu naše slabůstky a hříchy, jindy trpně snášeli nepříjemné zážitky nezdaru, bolesti nebo nemoci. Ať už je potkávalo cokoliv, nakonec klesli únavou a mnohdy vyčerpáním. Teprve potom si vzpomněli na Sílu a prosili ji, aby se k nim navrátila a podpořila je. Mysleli ovšem většinou jen na to, aby je Síla obnovila a oni byli připravení na nové zážitky. Podivné bylo počínání těchto lidí, jakoby donekonečna jezdili na housenkové dráze a dokonce si o tom zpívali: “Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře”. Nic jiného neznali, a tak stále opakovali: “Jinak to nejde, o tom je přece ten život”.
Celé dlouhé Věky takto plynuly. Mnohým lidem postupně přestávalo chutnat točení se na zážitkovém kolotoči, hlavně když museli zažívat nemoc, nezdar, smutek a samotu, které pro ně byly velmi nepříjemné. Čím víc se snažili takovým zážitkům vyhnout, tím víc je podobné události potkávaly. Jiní se zase usilovali udržet jen ty šťavnaté a chutné zážitky anebo šmahem všechny zážitky vytěsnit a držet se jen Síly. Uzavřeli se před světem do ústraní a nebyla s nimi řeč. Museli totiž opakovat zaklínadla Síly, aby nezeslábli. Ani jeden přístup se ale trvale neosvědčoval.
Až jednou, kde se vzal, tu se vzal, z velké dálky přišel – v pohádkách by to mohl být Třetí Princ, Hloupý Honza nebo Pyšný Ivan – prostě někdo, na koho se každý dívá s nedůvěrou. V našem příběhu mu říkejme třeba Člověk Rozumný. Nikdy nebyl pro rychlá řešení, vždy nejdřív dlouho pozoroval to, čemu chtěl porozumět. Rozhodl se takto: pozvu Slabost k sobě, oddám se zážitkům ve všech podobách, abych se s ní důkladně seznámil, a tak poznám, kde mi Síla uniká a dozvím se, co je zač. A pak se uvidí. A vidělo se. Uviděl totiž to, co jiní neviděli: Slabost i Sílu v jednom okamžiku.
A toto je výsledek jeho uvažování: “Až teprve, když jsem připustil svoji Slabost a dokonale pochopil, z čeho pramení, pocítil jsem vlastní Sílu. Je viditelná právě a jen díky tomu, že existuje Slabost. Když je budu mít na paměti obě, život nebude náhoda, ale záměr vstupovat do jakéhokoliv zážitku a události silný, vědomý si své slabosti. Potom nebudu jednou dole, jednou nahoře, ale Slabost a Sílu vždy podržím v rovnováze.”
Rád by se podělil o své zkušenosti s lidmi, ale nevšímají si jeho vysvětlení, jako by ho neslyšeli. Jsou zaneprázdnění opakováním zaklínadel, zahledění do rozsáhlých výzkumů všech možných důsledků působení Slabosti a Síly na člověka, nebo dál opakují: “Jinak to nejde, o tom je přece ten život”. Dál se zmítají v bujarém veselí, nasládlých emocích zdeformované lásky, v útrapách bezmoci, nemoci a konfliktech osobních i celosvětových. Příčina, skrytá podstata, princip fungování Slabosti a Síly v širších souvislostech lidem však stále proklouzává mezi prsty. A tak plynou další dlouhé Věky…
Poznámka redakcie: Slabosť a Sila nikdy nie je náhoda…
