O štěstí

posted in: Blog | 0

Štěstí je individuální zhodnocování stavu, kdy člověk pociťuje, že události, které ho obklopují, vztahy, zdraví, lidské tělo, duševní rozpoložení, zkrátka všechno to, čeho se dotýká, “jsou v pořádku”, teda v určité uspořádanosti a hodnotí, že tato uspořádanost je prospěšná a podpůrná pro jeho život. Zhodnotit stav, ve kterém se právě nachází, jako štěstí, může jen díky tomu, že zažil i stavy opačné, tedy neštěstí. Štěstí je tedy stav dočasný, pominutelný a podmíněný trváním určité uspořádanosti okolí a jeho kontaktu s ním, a tak žene člověka znovu a znovu do terénu na lov šťastných zážitků, jako když prase vyhledává lanýže.

Člověk je v honu za štěstím velmi vynalézavý, loví tuto stále nedostatkovou surovinu v nejrozmanitějších zážitcích, hromaděním majetku i předmětů počínaje, přes budování krásného a zdravého těla, vztahu, rodiny až po dobrodružství v sexu, na cestách, dokonce i na cestě duchovní. Vždy však hledá něco, co existuje samo o sobě a má mu zabezpečit pocit, kdy vysloví “jsem šťastný”. Jenže štěstí neexistuje samo o sobě, je vždy spojené s nosičem štěstí, kterým ale není bohatství, zdraví ani dobrý partner nebo vlastní děti. Podmínkou štěstí je totiž zhodnocení pocitu štěstí, a proto jediným možným nosičem štěstí je právě člověk sám.

Lidé většinou za štěstí považují ojedinělé události, které trvají krátce, nedají se přivolat, koupit ani uskladnit na horší časy, a navíc se dějí nezávisle na jejich vůli, většinou, když je nečekají. Aby člověk prodloužil čas trvání štěstí, “navléká malé korálky, taková malá štěstíčka a čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jeho štěstí větší” – tak nějak to kdysi řekl Jan Werich. Třpyt malých jednotlivých událostí, pocitového stavu zvaného štěstí, má budit dojem štěstí souvislého. Je to však jen jeden ze sebeklamů člověka. Kdy se z tohoto sebeklamu může probudit?

Až když si člověk všimne, že je štvancem, který by za trochu toho posraného štěstíčka šel světa kraj, může se zastavit a konečně obrátit pozornost ke svému královskému nástroji – rozumu a položit si základní otázku “proč?”. Člověk byl koneckonců stvořen k rozumové praci. Vysloví pak mnoho dalších otázek a vytváří odpovědi, aby pochopil, co je příčinou vzniku štěstí i neštěstí, příčinou jeho závislosti a podmíněnosti vlastního života na krátkých, mihotavých okamžicích zvaných štěstí. Když porozumí zákonitostem, postupně mění postoj ke štěstí i neštěstí. Proměňuje se z ubožáka, který v bezradnosti touží alespoň na chvíli zažívat rychle pomíjející štěstí, na tvůrce nového, nepomíjejícího stavu, který do té doby považoval za štěstí.

Tento stav, který vzniká pouze v procesu přemýšlení, už ale nenazve štěstím. Porozumí-li protikladům štěstí a neštěstí v jejich jednotě, pochopí příčinu jejich vzniku. Pochopení vždy znamená pro člověka schopnost ovládat, místo, aby byl ovládaný a mít moc, místo, aby byl bezmocný. Člověk přestává být ovládaný v honbě za štěštím a bezmocí v neštěstí. Navíc pochopení jde vždy ruku v ruce s radostí z výsledku vykonané práce. Tato radost z pochopení nepodléhá rozpadu a člověk ji má stále při sobě. Porozumět čemukoliv totiž není jev dočasný, ale trvalý.

Pan Werich by se tedy jistě nezlobil, kdybychom doplnili jeho vyjádření, třeba takto: “Člověk bláhový a nevědoucí navléká během svého života malé korálky, taková malá štěstíčka a čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím větší se to jeho štěstí jeví. Když si ale dá tu práci a zamyslí se, vytvoří jeden, třeba malinký, ale nezničitelný diamant radosti z toho, že porozuměl události jménem štěstí.”


Poznámka redakcie: Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš – takto vyjadrilo svoje vnímanie šťastia umelecké duo Hapka + Horáček vo svojej pesničke.

Follow Medusa:

Latest posts from